Z kázání bratra Franka, Krefeld, sobota, 6. 6. 2009
/ Ewald Frank
Jazyk: česky
Z kázání bratra Franka, Krefeld, sobota, 6. 6. 2009
Zpět ke Slovu z Izaiáše 40. Jakou cenu mají lidé, kteří nevěří Bohu, kteří nevěří Božímu Slovu, kteří uvěřili lži? Co s nimi muže Bůh začít? Má je vzít nahoru, aby potom dále pokračovali, a nebo je má nechat dole, aby byl nahoře navždy klid a mír? Pán vezme do Své slávy jenom lidi, kteří jsou spaseni skrze krev Beránka, byli očištěni, lidé, kteří z milosti obdrželi nový život, život Boží. Tedy to jedno jsou různí duchové, kteří jsou v činnosti, duch času, lživý duch, dokonce existuje celý rejstřík, ale potom se těším, když v 1. Korintským, kapitola 12 můžeme najít, kde je v Církvi mluveno o tom, co Pán z milosti skrze Ducha svatého v Církvi působí. V 1. Korintským 12, od verše 4: „Jsou sice různé druhy daru milosti, ale jenom jeden a tentýž Duch.” Různé dary, které Bůh z milosti daruje, ale jenom jeden a ten stejný Duch. Jak často jsme to již řekli, předtím než může nastat jednomyslnost v Církvi, tak musí být mezi zvěstovateli. Jestliže není mezi zvěstovateli, jak potom má být jednota v Církvi? Bůh chce opět nastolit harmonii. Bůh chce všechno zavést zpět do původního stavu, aby mohlo být řečeno: „Skrze jednoho Ducha jsme všichni pokřtěni v jedno tělo.” To se musí stát pravdou – tak, jak to Bůh v pravdě řekl. Potom ve verši 5: „Jsou různé druhy přisluhování, ale jenom jeden a ten stejný Pán.” Verš 6: „…a jsou různé druhy působení moci, ale jenom jeden a ten stejný Bůh, který všecko ve všech působí.”
Bratři a sestry, potřebujeme nadpřirozené působení Boží. Působení skrze Ducha svatého. Jak to již zaznělo – slova pozdní déšť – v Zachariáši 10 je psáno, ze Bůh ranní a pozdní déšť pošle. U Jakoba 5 je psáno, že oráč čeká na vzácné ovoce pole, až přijde ranní a pozdní déšť. My jsme nyní jako Církev skutečné na posledním kusu cesty před návratem Ježíše Krista, našeho Pána. A musí v nás jednoduše být žádost nadpřirozeným způsobem prožít Boha. Ne s křečí, ne s křečí, nýbrž s chválou, s chválou. Nejkrásnější křest Ducha jsme prožili, když ti, kteří uvěřili, chválili krev Beránka. A těšili se ze spasení a odpuštění. A tak srdečně děkovali, až nastal přechod z toho, co jsme my, jako věřící, jako dík Pánu mohli předkládat a Duch svatý to převzal a naplnil všecky, kteří Slovu věřili a milost prožili. Je to zaslíbení, které Bůh dal. Není nám nic platné, jestliže mi to slovo zaslíbení nalézáme napsané v Bibli – kolikrát? – devadesát jedna krát. Musí nás to oslovit osobně. Bůh zaslíbil, že v posledních dnech svého Ducha vylije na všecko tělo. Bůh zaslíbil: „Ne skrze vojsko, ne skrze moc, nýbrž skrze mého Ducha se to má stát a stane se to.” A my ze srdce věříme nejen v to, že jsme slyšeli zvěst napravení, nýbrž, že Bůh Své Slovo dodrží a z milosti dá znovunapravení. Jinak to nejde. Bůh stojí ke Svému Slovu. My můžeme něco slíbit a možná to nedodržíme, ale:
Boží zaslíbení zůstávají. Ony se nepohnou na věky.
Trvajícím způsobem Ježíš zapečetil, co ve Slově slibuje.
Co řekl Petr v prvním kázání? „Lidé, tito muži nejsou opilí, jak vy míníte. Zde se plní zaslíbení, které dal Bůh skrze proroka Joele…” Jan kázal své kázání a řekl: „Já vás křtím ku pokání vodou, ale Ten, který přijde po mně, ten vás bude křtít Duchem svatým a ohněm.” Jaký byl výsledek? Zjevily se jim jazyky jako ohně rozdělené. Ne jednoduše nějaký plamen ohně, který by vyšel z očí, nebo z úst, nýbrž ohnivé jazyky. Proč ohnivé jazyky? Jazyk je zlo, jazyk je rozněcován peklem, jak psal Jakub. Ale o Letnicích celý člověk a obzvláště jazyk byl posvěcen Bohu. On je ohněm Božím tříben a potom mohli veliké skutky Boží zvěstovat. Potom se mohlo stát, jak jim Duch dával vymlouvati. Ne se starým, peklem zkaženým, zapáleným jedovatým jazykem, se kterým se mnoho zkázy natropilo. A buďte jednou poctiví, existuje jeden jediný úd v těle člověka, skrze který by mohlo být natropeno tak mnoho zkázy, jako jazykem? Co se tam všecko neříká?! A potom Bůh člověka vzal, posvětil jej Božím ohněm a očistil jazyk a pak dosáhlo pomazání Duchem svatým svoje pověření a určení. Tak se to stalo na počátku, a tak se to musí stát i nyní na konci. Neboť jenom tak bude Církev jedním srdcem a jednou duší. A jestliže chceme ještě krátce dále číst, zde ve verši 7: „Každému je to zjevení Ducha dáno ke všeobecnému užitku.” Chceme to jenom číst, a nebo to chceme prožít? Zdali se to má v nás tak stát? Jestli ano, řekněte amen! Jestliže to má tak být, potom musíme s sebou vnitřně jít. A nejenom mít vyučování, nýbrž vyjádřit před Bohem žádost, aby to, co se stalo na počátku, se mohlo stát také nyní na konci. Ve verši 8: „Nebo někomu dána bývá skrze Ducha řeč moudrosti, jinému pak řeč umění podle téhož Ducha” Jinému víra v témž Duchu, jinému darové uzdravování v jednostejném Duchu, Někomu divů činění, jinému proroctví, jinému rozeznání duchů, jinému rozličnost jazyků, jinému vykládání jazyků. Ale to vše působí jeden a týž Duch, rozděluje jednomu každému obzvlášť, jakž ráčí. Nebo jakož tělo jedno jest a mnoho má údů, ale všichni ti jednoho těla údové, mnozí jsouce, však jedno tělo jsou: tak i Kristus.
Neboť Duch svatý pak působí ve všech duchem pokřtěných a oni jsou jedno tělo. Mnozí údové tvoří jedno tělo. A potom máme Boží harmonii. Také mezi službami, milovaní bratři, také mezi službami. Pak máme tu Boží Harmonii. Ještě v kap. 9, verš 11: „Jinému pak víra ve stejném Duchu, jinému dary uzdravování v jednostejném Duchu.” Všecko skrze Ducha, všecko od Boha působené, skrze sílu Ducha svatého. Nikdo nepřinese nic s sebou, jedině že by nám bylo všecko od Boha dáno. Potom verš 10: „Někomu pak divů činění, jinému pak proroctví, jinému pak rozeznání duchů. jinému pak rozličnost darů jazyků, jinému pak vykládání jazyků.” A pak přijde to korunování. Ale to vše působí jeden a týž Duch. Rozděluje jednomu každému, přiděluje dar tak, jak on chce. A potom vidíme tělo Krista ve funkci, ke které je určeno, a pak vidíme, že Církev v tomto čase má veliký úkol a velikou zodpovědnost. Nejenom já a sloužící bratři, nýbrž celá Církev má zodpovědnost, že Bůh přijde ke Svému právu, že Duch Boží může být v činnosti a že by bylo v našem středu potvrzeno Boží Slovo. Tu stejnou službu, kterou vykonával náš Pán, v té chce pokračovat skrze Církev. A co bratr Branham řekl? To, co Pán učinil skrze jeho službu, se má dít a bude se dít skrze Církev v plném znovunapravení. Tedy nejenom já, nebo moji milovaní bratři, kteří mají účast při zvěstování Slova.
Nechtě nás dnes společně jednoduše před Pánem vyznat, že zde neseme zodpovědnost před Bohem. Máme zodpovědnost před Bohem, že ta poslední zvěst se dostane až do posledních končin země. Neseme před Bohem zodpovědnost, aby své naplnění nalezla všechna zaslíbení. Máme také zodpovědnost, to nechť je také ještě krátce zmíněno: Jestliže např. bratři říkají: „Bratře Franku, ty se nesmíš zaplétat do záležitostí sboru.” To také nedělám. To také nemám v úmyslu, ale jestliže se již máme vrátit zpět k začátku, potom musíme číst Skutky apoštolů. Potom musíme vidět, jaká zodpovědnost byla v lokálním sboru. Nejlepší příklad k tomu je ze Skutků apoštolských 15. Zde přišli nejenom apoštolé, zde přišli apoštolé a starší dohromady, a sice v Církvi. Pracírkev neznala žádný systém jednoho muže, to ne. Americký systém je systém jednoho muže. A to je kazatel a po něm nejprve nepřijde nic, a pak zase nic nepřijde, ne, to není správné. V lokálních sborech byli starší, byli starší a dokonce Pavel, Pavel, povolal starší, aby k němu přišli – Skutky apoštolské 20 – a mluvil s nimi, nezavolal těch pět služeb, zavolal starší, kteří měli zodpovědnost v lokálním sboru. Vás Bůh ustanovil nad stádem!Zpět k biblickému pořádku! Čtěme to zde: Skutky apoštolů, 15. kapitola ve verši 2, na počátku je psáno: „A když různice a nemalou hádku Pavel a Barnabáš s nimi měl, i zůstali na tom, aby Pavel a Barnabáš a někteří jiní z nich šli k apoštolům a ke starším do Jeruzaléma o tu otázku.” A potom ve verši 4: „A když se dostali do Jeruzaléma, přijati jsou od církve a od apoštolů a starších. I zvěstovali, cožkoli činil skrze ně Bůh.” verš 6: „Tedy sešli se apoštolé a starší, aby toho povážili o té otázce.” Nerozhodl jeden muž, nýbrž apoštolé, starší, ti, kteří před Bohem nesli zodpovědnost; a potom je na závěr psáno: „Bylo to Ducha Svatého a naše rozhodnutí.” Tedy v každém způsobu zpět ke Slovu Božímu. Zpět k tomu, co nám jest předáno z času apoštolů. Verš 22: „Tedy vidělo se apoštolům a starším se vší Církví…” Pozorujete? Celá Církev nesla zodpovědnost. Já vás dnes všecky prosím o to, všecky sloužící bratry, všecky starší, celou Církev: nechtě nás společně převzít zodpovědnost, abychom tak před Boží tváří mohli předkročit, že by se nad námi otevřela nebesa, abychom skutečně naši vůli mohli vložit do Boží vůle a Pán mohl přijít ke Svému právu. A potom se to může stát, ve Skutcích apoštolů 13 je psáno od verše 1: „V Antiochií působili tehdy v tehdejší církvi následující proroci a učitelé, jako Barnabáš, Šimon, kterýž měl příjmí Černý, Lucius Cyrenský, Manahen…“ Verš 2: „A když oni službu Páně konali a postili se, přikázal Duch svatý: Oddělte mi Barnabáše a Saule pro to dílo, ke kterémuž jsem je povolal.”
Bratři a sestry, shrňme dohromady, o co se jedná. Jsme konci skutečně velice blízko a já mám za to, že jsme to všichni pochopili. Tak intenzivně, jak se nyní jedná o Izraeli, Jeruzalémě a o míru, tak jsme to do teď ještě neprožili. Nejedná se o žádném jiném městě, nejedná se o Moskvě nebo Washingtonu, nejedná se o žádném jiném městě, než Jeruzalémě. Jenom o městě, které Bůh vyvolil, jenom o hoře Sión, ze které má vyjít poučení. Ano, jedná se jenom o to, a my skutečně vidíme, že všecko přišlo do posledního kola, a já to říkám ještě jednou:
Byl bych si jist, když by Pán byl dnes zde, řekl by: „Já jsem vám všecko dopředu řekl.“ „Jestliže to všecko uvidíte…“ – mohl bych vám ještě z proroctví Daniela, ze Zjevení 13 číst co se nyní skutečně děje, a když to všecko vidíme a slyšíme a prožíváme, co nám jiného zbývá, nežli přijít k Pánu blíže. Jemu se nově posvětit a říci: „Měj Svou cestu s námi Tvá vůle se staň, tak jak v nebi, tak také na zemi.” Ne jenom sloužící bratři nýbrž celá Církev. A prosím, nezapomeňte na tyto dva verše z 1. Jana 4 verš 4: „Vy jste z Boha” a „my jsme z Boha”, a proto slyšíte, co ve jménu Páně zvěstujeme. Je to spojení zde od lidu jako Církve k těm, kteří Slovo zvěstují. Co bylo bratru Branhamovi řečeno 7. 5. 1946? „Jestliže dosáhneš, že ti lidé budou věřit, pak tvé modlitbě nebude nic odolávat, ani rakovina ne.“ Zvěstovatel musí dosáhnout, aby lidé nevěřili jenom Bohu, nýbrž věřili, ze zvěstovatel v pověření Božím Slovo káže a potom v pověření Božím jedná, ne ve vlastním pověřeni. A ze srdce vám říkám. V okamžiku, kdy si všichni uvědomíme a je nám vědomo, že je to příkaz Páně – „na nemocné budou ruce pokládat a bude to s nimi lepší“ – slibuji vám, jestliže my s tímto postojem jako nemocní přijdeme k modlitbě a víme, že to není vůbec ten bratr, který nyní pokládá ruce. Pán přeci řekl, Pán řekl: „Na nemocné budou klást ruce, a tak to s nimi bude lepší.“ Zaujměme tento postoj a řekněme: „Milý Pane, vždyť nejdu k tomu bratrovi, já přicházím k Tobě, Ty jsi to řekl, Ty jsi to řekl. Ty jsi tento příkaz dal, na nemocné budou ruce pokládat, a tak to bude s nimi lepší.” Kdo s touto vírou přijde, toho Bůh nemůže zklamat, tomu On musí to Slovo dodržet a to Slovo při něm potvrdit. Bratři a sestry, my se musíme a smíme na tuto půdu víry postavit a Bohu všecko dověřit. Všecko, až ku stvořitelským divům, které z milosti činil. Také ve službě bratra Branhama činil stvořitelské divy. Mluvil a stalo se, ale řekněme to ještě jednou. Pán přeci řekl, a náleží to k misijnímu pověření. Nejenom evangelium zvěstovat, nýbrž ty, kteří uvěřili, křtít, tak je to psáno, a nemocným pokládat ruce na to, aby byli uzdraveni. Tak je to také psáno. Ve stejném misijním pověření. A jestliže zde společně převezmeme zodpovědnost a Slovo neseme v našem srdci a bude nám zjevením, skutečně zjevením, zde není člověk, který něco dělá, nýbrž jedná v pověření Božím. Potom Bůh nemůže jinak, nežli potvrdit Slovo a víru a darovat to, o co jsme prosili.
Ve shrnutí chceme utěšeně říci: Co časový duch a ti ostatní duchové na celé zemi dělají a působí, to je jedna věc. Církev Ježíše Krista stojí pod pomazáním a vedením Ducha svatého, a zde bude Pán rozdělovat tak, jak se Bohu líbí, a nás přesadí do toho stavu, aby všecko, co je zde popsáno, jest a bylo pravdou, skutečně bylo pravdou. Bratři, i my, kteří to Slovo zvěstujeme, nechtě nás mít nové posilnění Pánu nově spoléhat. Vždyť já nemám zodpovědnost za naplnění. Tu zodpovědnost převzal Bůh. Já potřebuji jenom věřit a modlit se a Pán své Slovo potvrdí.
Řekněme to ještě jednou: Bůh nám daroval milost před miliardami lidí věřit tak, jak praví Písmo. Ale obzvláště zaslíbení pro náš čas daroval milost ve víře přijmout. Děti zaslíbení věří slovo zaslíbení a vidí naplnění toho, co Bůh zaslíbil. Co může Bůh ještě více učinit? Kdo z Boha jest, ten slyší na jeho hlas. Učeným písma Pán zcela jasně řekl: „Vy neslyšíte, protože nejste z Boha.” Zde vidíme věřící, nevěřící, Boží děti a ty dotyčné, kteří to nejsou. Ještě jednou to slovo z Izaiáše: Co je člověk bez Boha? Jakou má budoucnost, jakou naději? Ze země jsi vzat a do země se máš vrátit. Má to být všecko? Ale náš Pán říká: „Jedině, že by byl někdo znovunarozen, jinak on království Boží nemůže vidět.” Musí to přijít tak daleko, abychom nejenom my byli v království Božím, nýbrž aby království Boží bylo uvnitř v nás. Jako bratr Schmidt četl z Římanům 14:7: „Žijeme-li, tak žijeme Bohu.” Nuž my žijeme Pánu, protože On za nás zemřel. Dnes chceme společně chválit sílu krve, sílu Slova a sílu Ducha svatého. Hledíme ve skutku na tak mnohá léta zpět, ve kterých Pán žehnal a činil veliké věci. On učiní ještě větší. Jestliže jsme dnes nekázali mocně, tak to je z důvodu překladatelů. Když bych mohl mluvit tak, jak je mi na srdci… Bratři a sestry, to Slovo ve mně žije, je mi vzácné, stalo se mým pokrmem a nevrátí se zpět prázdné. Ono vykoná, k čemu je Pán poslal. Chválen a veleben nechť je věčně věrny Bůh, který se nám osobně v Ježíši Kristu zjevil a který nyní vede k dokonání spásnou radu. Přičemž my z milosti smíme mít účast. Našemu Bohu nechť je vzdána čest na věky. Amen.